PERICULUM EST EMPTORIS
 
 
        Na rozdíl od věcně právní zásady casus sentit dominus byla vzhledem k čistě 
obligačnímu charakteru kupní smlouvy římskými právníky uznávána zásada periculum est 
emptoris Odpovědnost za náhodné zhoršení nebo zánik věci po uzavření kupní smlouvy nese 
kupec, třebaže ještě nedošlo k odevzdání věci, a tedy k přechodu vlastnického práva. Od 
doby, kdy je kupní smlouva perfektní, tedy, kdy se strany dohodnou o předmětu kupní 
smlouvy a o ceně, náleží kupujícímu periculum, tedy nebezpečí zhoršení věci, jež je 
předmětem kupní smlouvy, náhodou ,tj.bez viny prodávajícího, a to i tehdy, jestliže věc 
nebylo kupci odevzdána. Kupec musí tedy i tehdy zaplatit sjednanou kupní cenu. To platí 
nejen pro situaci, kdy věc postihla náhoda, ale i pokud byla věc zničena nebo poškozena, nebo 
odňata třetí osobou. Na druhou stranu však má kupec nárok na odevzdání plodů a přírůstků, 
které přibyly po uzavření kupní smlouvy, ale před odevzdáním věci. Prodávající samozřejmě 
plně odpovídá za dolus i omnis culpa, a to včetně custodie. 
Výjimky ze zásady periculum est emptoris:
*	až tehdy, kdy se plnění soustředí na skutečné plnění, na věc individuálně určenou 

*	pokud je věc určená alernativně, a jedna aletrantiva je zničena bez viny prodatele, 
musí prodávající vydat kupci druhou alternartivu. Pokud je zničena,  
opět bez viny prodávajícího i druhá alternativa, nemusí již prodávající vydávat nic. 

*	pokud je kupní smlouva uzavřena s podmínkou rozvazovací, nese nebezpečí zkázy 
prodávající, a to až do okamžiku, kdy se rozhodne podmínka. Nebezpečí zhoršení 
věci nese však i v tomto případě kupec, pokud v době uzavření smlouvy, již tu věc,  
jež je předmětem kupní smlouvy skutečně existuje. 


Literatura:
Heyrovský, L: Dějiny a systém soukromého práva římského, 4.vyd., Praha, 1910, str. 691 - 693
Rebro, K.: Rímské právo súkromné, Obzor, Bratislava, 1980, s tr. 210 - 211.